Úvaha č.2

Můj sen

Krásný sen,…ani nevím, zda se mi skutečně zdál, či to byla pouhá představa. Projížďka městem antonem. Potkávám štěnice. Mám kvér, řetěz, okovaný boty. Pocitově se vracím se do dob osvíceného císaře Leopolda a Karla VI (štěnice byly tehdy de facto trestány na hrdle bez jakýchkoli carátů kolem). Začínám; chytám první kusy. Samce, samice, haranty. Rodina. Pomocník je přidržuje. Beru řetěz a ten se svištěním dopadne do ksichtu prvního hnusu. Těžká ocel láme nos, všude krev. Beru kudlu. Zabodávám ji do štěnicového haranta. Ten padá s řevem k zemi a ja jedu dál; rána za ranou, klečím nad ní, všude krev a já nakonec štěnici pošimrám kudlou na jejím špinavém krku. Přeživší zbytek nakládáme do auta. Přijíždíme k nějaké střelnici. Brečím nenávistí. Pomocník štěnicím zavazuje oči a staví je do řady vedle sebe. Volím, co na ně. Glock? AK-47? Beretta? Nerozhodnost. Nakonec beru Glock a trénuju si přesnost střelby. Štěnice hrůzou pouští moč. Jedné se mi povede vystřelit půl mozku z hlavy. Nádherný a opojný pocit. Poslední si nechávám naživu. Pomocník ji svazuje. Leštím si boty. Štěnice tak končí svou životní pouť s rozkopanou tlamou, umlácená a s rozdrcenými kostmi….

Probírám se s pláčem a zoufale si přeju, aby tohle byla realita!!!!!!!!!!!!!!…takové potěšení by mi přišlo vhod den co den.